Petra

Trochu jiné dětství

Ocenění Bílá Vrána udílí obecně prospěšná společnost yourchance mladým lidem, kteří během svého dětství a dospívání prošli výchovou v dětském domově či pěstounské péči a navzdory osudu se dokázali postavit na vlastní nohy a začlenit se do "obyčejného" života. Letošní držitelkou v kategorii Mladý člověk se stala čerstvě provdaná pětadvacetiletá mladá žena Petra Vosecká-Kočandrle, která se rozhodla o svůj složitý životní příběh plný vůle a odhodlání podělit.

Petro, kde jste se narodila a kde jste vyrůstala?

Narodila jsem se ve Frýdlantu a od 3 let jsem vyrůstala v dětském domově v Jablonném v Podještědí. Mám ještě staršího bratra a bratra-dvojče.

Jak dlouho jste v dětském domově byla a líbilo se Vám tam?

Odcházela jsem v šestnácti letech – s břichem, byla jsem těhotná. Určitě mi tam bylo lépe než doma u rodičů, se kterými se vůbec (a ani moji bratři) nestýkám. Odešla jsem k příbuzným, babičce a tetě na Kolínsko. Nějaké bydlení jsem neměla šanci hledat, byla jsem v šestém měsíci. Moje teta souhlasila, že si mě vezme do pěstounské péče a babička mi poskytla místnost, kde jsem mohla bydlet.

Partnera jste v té době měla?

Ano, měla jsem přítele z dětského domova a moje babička byla tak ochotná, že ho vzala také k sobě a bydleli jsme oba u ní.

A vy jste trvala na tom, že si dítě necháte?

Jednoznačně, za každých okolností. Nikdy jsem ani nepomyslela na to, že bych ho dala pryč.

Jak se s tím srovnával Váš přítel?

No jak, po půl roce od nás odešel. Měl jiné zájmy, byl mladý, bylo mu 19, takže sedět s námi doma ho moc "nebralo", našel si jinou přítelkyni. Byl to můj první kluk, první láska a najednou byl jinde s jinou a já si malovala, že budeme rodina. Zpětně si ale uvědomuji, jak mě psychicky týral, telefonoval mi, vyhrožoval, že mi sebere syna a vyprávěl o svých nových holkách. V jednom okamžiku jsem to už nezvládla a spolykala jsem prášky. Nechtěla jsem se zabít, nebo si ublížit, jen jsem prostě chtěla vypnout, hrozně mě to vysilovalo, ani ne to, že odešel, s tím bych se i smířila, ale spíš to, jak mi telefonoval a vyhrožoval. A finančně mě samozřejmě také nijak nepodporoval.

Měla jste vůbec nějaké finanční návyky, když jste odcházela z domova?

Žádné! V domově jsme dostali dvě stovky kapesného a hned jsme si letěli koupit sladkosti. Neuměla jsem s penězi hospodařit, musela jsem se všechno naučit. Žila jsem z mateřské, která byla nemožná, protože mi jí nemohli z ničeho vypočítat, před těhotenstvím jsem nepracovala, takže jsme čtyři roky žili z naprostého minima. Na syna jsem všechno kupovala sama, ale po třech letech jsem si řekla, že to takhle dál nejde a na otce jsem podala trestní oznámení. Teprve pak mi začal přispívat.

Co pro Vás bylo nejtěžší?

Všechno bylo těžké, bylo to mazec! V 16 letech jsem se starala o miminko, když jsem něco potřebovala, nemohla jsem jít a říct: "Mami, já bych potřebovala.." Byla jsem unavená, někdy bezradná, lehké to nebylo. Ale musela jsem – neměla jsem na výběr. Nechtěla jsem, aby syn jakkoli strádal. Teta pracuje ve školství, tak mi ho vždycky o prázdninách hlídala a já jsem si alespoň mohla přivydělat na brigádách. Vůbec obě mi s babičkou moc pomohly, rodiče absolutně nemají zájem, vnouče neviděli, jediné, co udělali, bylo udělení souhlasu tetě, že si mě může vzít do pěstounské péče. Jinak bych nejspíš skončila v azylovém domě pro matky s dětmi.

Čtyři roky jste tedy byla na mateřské, co bylo potom?

Začala jsem samozřejmě hledat práci, protože syn šel do školky. To víte, že jsem se bála, co mě čeká, říkala jsem si, nemám školu, nenajdu práci, co bude dál? Navíc máte zodpovědnost ještě za někoho dalšího. Ale našla jsem ji, uklízela jsem dva roky v jedné firmě a následně jsem si u té samé firmy našla jiné místo, respektive mi bylo nabídnuto a začala jsem pracovat na dílně jako dělnice. A jsem tam dodneška. A jsem tam spokojená.

Jste čerstvě provdaná, kde jste poznala svého manžela?

V práci, jsme spolu přes 4 roky. Nejdřív jsme bydleli v podnájmu, ale po třech letech jsme se rozhodli vzít si hypotéku a máme krásný domeček, kde už přes rok bydlíme. Manžel má syna, takže jsme čtyřčlenná rodina. Kluci si rozumí, mají společné zájmy, oba hrají hokej.

Co je pro vás v životě nejdůležitější?

Můj syn a moje rodina. Samozřejmě, syna jsem měla strašně brzo a bez zázemí, jistě nejsem ani první, ani poslední, ale je hrozně důležité mít někoho, kdo vás podpoří. Můj bratr by teď chtěl jít sem za námi, ale má strach a já mu říkám, neboj se, pomůžeme ti, patříš do naší rodiny. Nemusíš mít mámu a tátu, důležití jsou sourozenci, kamarádi, všichni, kdo se za tebe postaví.

Navíc mám radost, že se lidé zajímají o "mlaďochy", co do života vstoupili bez ničeho a normálně fungují. Ocenění Bílá Vrána je pro mě impulsem a výzvou ke snaze pomoci ostatním.

Co byste vzkázala dětem, které se chystají k odchodu z dětského domova?

Ať se toho nebojí! Je to hrozně těžké, odcházet s "holým zadkem", a ve většině případů nemít nikoho, kdo by pomohl. Ale když člověk chce, snaží se a má svoje cíle, zvládne to. My jsme to zvládli všichni tři, našli jsme práci, bydlení i domov.

Hlavně se nebát, neohlížet se a nebrečet!