Honza

Jako dítě se Honza styděl za to, že je z dětského domova. Školní výsledky a úspěchy v rukodělných soutěžích mu dodaly sebevědomí. Přestože mu jeho původní profesi vybraly tehdejší komunistické úřady, dnes úspěšně podniká v oblasti financí, vystudoval vysokou školu a MBA. Zkrátka objevil a uplatnil svůj skrytý potenciál.

S Honzou mě seznámila kamarádka Jarka, která připravovala pořad pro Českou televizi. Bylo to jen letmé setkání. Když jsme pak vybírali příběhy do téhle knížky, bylo jasné, že ten Honzův v ní nebude chybět. Dneska byste neřekli, že tento úspěšný podnikatel s životním nadhledem a vnitřní jistotou býval dítětem, které trpělo pocity méněcennosti a studu za to, že vyrůstá v dětském domově. Ale pojďme hezky po pořádku.

Jak to vlastně všechno začalo?
Hned po mém narození jsem byl umístěn do Kojeneckého ústavu v Kyjově. Později mě přeložili do Dětského domova Gottwaldov – Burešov, kde jsem byl do tří let, a pak jsem putoval do Dětského domova rodinného typu ve Strážnici, kde jsem vyrůstal až do devatenácti.
V kontaktu s mamkou jsem byl jednou za měsíc, a když nemohla, napsala mi pohled, že nemůže přijet a kdy zase přijede. Vzpomínám si také, že o mě jevily zájem rodiny k adopci, ale rodiče nebyli zbaveni rodičovských práv, navíc mě mamka téměř pravidelně navštěvovala, tudíž adopce nebyla možná. S manžely Smetkovými, kteří byli jedni z nich, jsem dost často jezdil na výlety a dodnes jsme v kontaktu.
V době, kdy jsem byl na učilišti v Dubňanech, jsem si často představoval, jak budu za mamkou jezdit do Hovoran, a jak jí budu pomáhat doma, na zahradě, na polích a ve vinohradě. Nikdy jsem si nepředstavoval žádný luxusní rodinný dům, ani přepychovou domácnost. Spíše malý, útulný domeček a skromné vybavení uvnitř. Jednou jsem dostal povolení, že se tam mohu jet podívat. Mamka mě vyzvedla a vyrazili jsme. Když jsem poprvé vešel k ní domů, tak jsem zůstal absolutně v šoku. Dům byl hodně zanedbaný, vlhký, všude špína a nepořádek. V ložnici obrovské haldy hader a ve druhé místnosti nepořádek, hnijící potraviny a zápach. V kuchyni měli hliněnou podlahu a kočky tam pobíhaly po jídelním stole. Nějaký pouliční pes na mě štěkal a dorážel. V lednici měla staré a plesnivé potraviny. Dům nebyl vytápěný, koupelna nebyla a jako WC sloužila venkovní latrína. Prostě všude samá špína, prach a zápach. Bylo mi naprosto do pláče a byl jsem strašně zklamaný. Ještě ten den jsem odjel zpátky do domova. Celou cestu jsem brečel a bylo mi z toho všeho nanic. Mé představy o skromném bydlení mamky a o tom, jak jí budu pomáhat a radovat se z rodiny, byly naprosto pryč. Navíc, když jsem přijel do domova, tak ve dveřích stála soudružka ředitelka s noční vychovatelkou a vysmívaly se mi, že jsem tolik chtěl jet za svojí maminkou domů, a že jsem se nakonec ještě rád vrátil zpět do domova. Tenkrát jsem na mamku a na strýce Frantíka zanevřel a nechtěl jsem, aby mě v domově navštěvovali. Trvalo to asi dva roky.
Později jsem pochopil, že to sama neměla v životě lehké. Její rodiče zemřeli, když jí bylo 6 let, a ona zůstala se svým osmiletým bratrem Jožkou sama. Anežku si tehdy vzala její tetička z Bohumilic, kde vyrůstala jako schovanka. Spávala ve chlévě a starala se o dobytek. V podstatě byla jejich služka. Bratr Josef vyrůstal u druhé tetičky ve Stavěšicích na Kyjovsku. Později našli mamce ženicha, sedláka Jana Lačňáka z Hovoran, za kterého se ve svých čtyřiceti letech provdala. Odpustil jsem jí a začal jsem k ní do Hovoran po práci jezdit pomáhat.
Tehdy se mě ujali sousedé František a Marie Filipovičovi, u kterých jsem spával, stravoval jsem se tam a měl jsem tam druhý domov. K mamce jsem chodil jen pracovat na domek nebo na pole a do vinohradu. Byla na mě vždycky naštvaná a hubovala mi, že chodím jíst a spát k sousedům. Bohužel to ale jinak ani nebylo možné. Pamatuju si, že jsem jim rozvedl elektriku po celém domě, vyčistil komnatu, ložnici a kuchyň, vymaloval všechny pokoje, pospravoval střechu, hospodářské budovy a stodolu. Dodnes mě hodně mrzí to, že jsem jí nestihl představit svou velkou lásku Martinku, která je dnes mou ženou, a že jsem jí neřekl, že ji mám přesto všechno rád. Mamka Anežka zemřela v roce 1996 (67 let) a strýc Frantík 2003 (89 let). Nikdy na ni, ani na strýce Frantíka nezapomenu.
Naproti tomu svého otce jsem nikdy nepoznal. Viděl jsem ho jen na fotce. On za mnou na návštěvu do domova nikdy nepřijel. Zemřel ve věku 72 let, když mně bylo pouhých jedenáct. Mohu jen konstatovat, že můj otec je Jan Lačňák, soukromý zemědělec z Hovoran.

Celé dětství a dobu dospívání jste tedy prožil v dětském domově. Jak na tuto dobu vzpomínáte?
V dětství jsem dost trpěl méněcenností, měl jsem komplexy a styděl jsem se za to, že jsem z děcáku. Vzpomínám si, že když jsem šel ze školy "domů", tak jsem chodil po ulici k jiným domům, než jsem byl v ulici sám, a teprve pak jsem rychle vklouzl do dveří, nad kterými visela cedule DĚTSKÝ DOMOV STRÁŽNICE. Někdy jsem chodil vedlejšími vraty, která byla dostatečně daleko od hlavního vchodu.

Ve Strážnici jsem navštěvoval mateřskou školku a pak základní školu. Studijní typ jsem určitě nebyl a podle toho taky vypadal můj prospěch. Zato výtvarná, hudební, pracovní výchova se mi líbily a tam jsem vynikal. Mezi mé zájmy tenkrát patřily kutilské práce v dílně, rád jsem zahradničil a staral se o psa Azora. Taky jsem chodil do slováckého krůžku DANAJ a docela pravidelně jsem jezdil na tábory. Sportovní aktivity se odehrávaly na zahradě dětského domova, kde jsme často hráli s kluky fotbal, vybíjenou nebo jsme šplhali na tyči
a dělali přemety na hrazdě.
A potom přišel přestup na učiliště. Své povolání jsme si vybírat nemohli. Museli jsme volit tzv. "prioritní obory", kde nám organizace zajišťovala pracovní místo a také bydlení. Pamatuji si, že k nám do domova jednou přijel nějaký pán a dělal nábor na horníka. Tenkrát říkal, že platí: "Já jsem horník, a kdo je víc…" Takže jsem nastoupil na SOU hornické v Dubňanech na studijní obor "Mechanik důlního provozu", kde jsem současně bydlel na internátě.
Zpočátku se mi stýskalo, ale časem jsem si zvykl. A taky můj přístup ke studiu se zásadně změnil. Dosahoval jsem po celou dobu učení velmi dobrých výsledků a závěrečnou zkoušku jsem zvládl
s vyznamenáním. Na internátu jsem vedl keramický kroužek, jezdil jsem s vlastní tvorbou na výstavy, často jsem reprezentoval školu na celostátních soutěžích.
Velkým tématem mezi současnými dětmi z dětských domovů je kapesné. Jak to bylo v době, kdy jste tam byl Vy?
Po finanční stránce to bylo taky hodně složité. Dostávali jsme pouhých 15 nebo 20 Kč na měsíc. Pro středoškoláky byl limit 80 – 100 Kč měsíčně. Já jsem ale k tomu měl docela vysoké osobní ohodnocení ze školy. Byla to pro mě obrovská výzva a motivace, že jsem za moji snahu a píli dostával finanční odměnu a také pochvaly od ředitele školy. Od prváku jsme pravidelně dostával maxima, což bylo podle ročníku od 300 do 600 Kč měsíčně. Navíc k tomu byla řada benefitů, jako třeba cestování po zemích tehdejšího socialistického bloku. Zřejmě už tehdy se ve mně projevoval podnikatelský duch, který se po sametové revoluci projevil naplno.
To mi ale na domově soudružka ředitelka, jak se tehdy říkalo, doslova záviděla a nutila mě, abych si hradil celou ústavní péči z vlastních peněz. Zastala se mě teta Anička. Ona byla z těch vychovatelek, které na mě byly hrdé. Po létech jsem jí měl možnost veřejně poděkovat. A jsem moc rád, že jsem to mohl udělat.
Ale ještě jeden efekt mé školní odměny měly, přestal jsem být uzavřený, zbavil jsem se pocitu méněcennosti a chudáka z děcáku, a začal jsem si sám sebe vážit.
Na svůj život v dětském domově vzpomínám už jen velmi rád a jsem naopak hrdý, že jsem vyrůstal právě tam. Přestože mi tam určitě chyběla úplná rodina, mateřská láska, pohlazení, láskyplné obětí, slova velkého významu jako: "Mám tě moc ráda" a také pomoc při budování sebedůvěry, jsem rád, že to bylo, jak to bylo. Vůbec si neumím představit, jaký bych byl, jak bych se choval a jaký život bych vedl, kdybych vyrůstal v Hovoranech u mamky a otce.

A potom, po devatenácti letech, přišel okamžik, na který se mnozí těší, někteří ho prožívají s obavami – odchod z dětského domova. Jak to bylo u Vás a kudy vedly Vaše další kroky?
V roce 1989 jsem nastoupil k Jihomoravským lignitovým dolům jako mechanik důlních strojů a zařízení. Současně jsem při zaměstnání ještě absolvoval večerní maturitní studium. Bylo to velmi náročné při práci na dolech a při přechodu na svobodárku do Dubňan. Pro mě to bylo tenkrát hodně těžké životní období, poněvadž jsem musel už přestřihnout pupeční šňůru s Dětským domovem ve Strážnice a postavit se na vlastní nohy. Byl jsem na to sám. Neměl jsem najednou nikoho, komu bych se mohl svěřit nebo kdo by mě objal, kdo by mně pomohl. Studium jsem ani nedokončil. V práci jsem vynikal a byl jsem v kolektivu oblíbený.
Už tenkrát se u mě začal projevovat podnikatelský duch a obchodní talent. Hned po revoluci jsem začal vedle zaměstnání podnikat a jezdil jsem "kšeftovat" s elektronikou, oděvy, kosmetikou a obuví na prodejní burzu do Brna, Ostravy, Ratíškovic a okolí. Dokonce na dole Dukla v Šardicích jsem měl z bývalé knihovny prodejní místo s výlohou přímo do vstupní chodby, kudy chodili všichni zaměstnanci.
V roce 1990 jsem získal byt 2+1 v Hodoníně a začal novou etapu života. V roce 1993 jsem s kamarádem založil firmu, která velkoobchodně prodávala pánskou a dámskou konfekci. V oděvní branži jsem vydržel podnikat do roku 2000.
V roce 1995 jsem poznal svou životní lásku Martinku z Mutěnic. I když nám někteří nepřáli, my jsme si náš krásný vztah pokazit nenechali. Má velké srdce a úsměv na tváři, a toho si velmi vážím. O dva roky později jsme si před oltářem řekli svůj manželský slib. Máme spolu nádherný vztah, který je založený na obrovské toleranci, vzájemné úctě a porozumění. Manželka je vzornou maminkou našich tří dětí a prvotřídní kuchařkou. Je velmi obětavá. S její pomocí a trpělivostí jsem si dokončil v roce 1999 středoškolské vzdělání a musím se pochlubit, opět s vyznamenáním.
Když mi zemřela mamka, Martinka mi pomáhala s péčí o mého strýce Frantíka. Do Hovoran jezdíme dodnes za mojí tetou Marií Filipovičovou a taky za manželčinou babičkou Marií a dědečkem Jaroslavem Esterkovými, kteří mě s velkou láskou přijali do své rodiny.
V roce 2000 jsem nastoupil do podniku, kde jsem byl vedoucím prodeje zahradní a užitkové keramiky. Byl to segment, který bylo zapotřebí rozvinout a získat podíl na trhu. Protože jsem měl dobrý základ z mého podnikání a navíc mě práce bavila, dostavily se také významné úspěchy. Později přišla nabídka z personální agentury
a nastoupil jsem do sklárny jako vedoucí prodeje segmentu nealko láhví švýcarské společnosti v Kyjově. I tam jsem dosáhl úspěchů v oblasti prodeje a vývoje a s hrdostí dodnes nosím značkové hodinky, které jsem dostal jako mimořádnou odměnu od vedení podniku.
V roce 2005 mě oslovil můj spolužák se základní školy s nabídkou podnikat ve financích formou multilevel marketingu a vybudovat si tak finanční nezávislost. Protože mám rád výzvy a nové věci mě přitahují, spolupráci jsem přijal. Měl jsem poměrně rychle velmi dobré výsledky, kvalitní klienty a dařilo se mi také budovat tým spolupracovníků. A tady přišlo těžké rozhodování. V práci jsem byl dobře finančně ohodnocen i motivován, obchodní jednání jsem vedl s řediteli významných mezinárodních podniků, ale na dvou židlích se už sedět nedalo. Bylo to buď, anebo. Proč jsem odešel z jistoty a zaměstnaneckých výhod do podnikatelské nejistoty a navíc branže, která je profláknutá? Je to jednoduché. Šel jsem za svým hlasem. Řídil jsem se vlastní intuicí a věřil v úspěch.
V témže roce 2007 jsem se stal znovu podnikatelem, založil jsem s kolegou Ing. Pavlem Trtílkem firmu LAČŇÁK FINANCE a začali se plně věnovat úvěrům na bydlení, komerčních objektů, pro podnikatele a developerské projekty. Nechtěli jsme už žádnou strukturu, ani multilevel marketing, i když je to nejspravedlivější
a nejprogresivnější systém, který jsem poznal a působil v něm dva roky. V současné době máme 7 úvěrových specialistů a z toho 2 specialisty pro financování podnikatelů a komerčních nemovitostí. Patříme k významným hypotečním makléřům na českém trhu. Za celé období jsme obsloužili již přes 800 spokojených klientů a zpracovali přes 1,3 miliard CZK úvěrů a hypoték.
Aby toho nebylo málo, v roce 2015 jsem úspěšně složil závěrečnou státní zkoušku bakalářského studia a absolvoval slavnostní promoce. Aktuálně pokračuji na magisterském studijním programu Učitelství ekonomických předmětů. Vedle toho jsem zvládl absolvovat spoustu školení osobního rozvoje, meetingů koučování a meditace a natočit vlastní díl hrdiny z Hodonína v rámci nového pořadu České televize pod názvem "SKRYTÝ POTENCIÁL". V roce 2016 jsem také zahájil výstavbu polyfunkčního domu Štefánikova v Hodoníně.

Probrali jsme Váš život hodně obšířně. Ale ještě chybí jedna důležitá věc… Rodina. Co byste řekl o ní?
Jak už bylo řečeno, mám skvělou manželku a tři děti. První syn se nám narodil v roce 2001, druhý v roce 2011 a nejmladší sestřička, která je květinkou naší velké rodiny, se klukům narodila v roce 2014.
S mou budoucí ženou jsme se seznámili v Horovanech. Tenkrát jsem si od její babičky a dědečka půjčoval nějaké nářadí a taky jsem si k nim uschovával moje první kolo, které jsem si s sebou vzal z dětského domova. Manželka byla tehdy ještě malá holka, která k nim jezdila na prázdniny. Po čase jsme se znovu setkali na diskotéce v Břeclavi. Vzájemně jsme si projevovali sympatie a začali se přátelit. Ale jak se někdy mladým lidem stává, někdy jejich láska dostane trhlinu a rozejdou se. I nám se to stalo. Zřejmě jsme tu krátkou pauzu museli mít, abych si uvědomil, co vlastně chci a s kým chci dál žít. Pak přišel impuls, že náš vztah není ztracený, a že stojí za to o něj bojovat.
Neměla to se mnou vůbec jednoduché. To ona mě učila říkat nahlas zavazující a upřímná slova: "Mám tě rád". Učila mě citům, pohlazení a pevnému objetí. Neuměl jsem to vyslovit ani opětovat. Měla a dodnes se mnou má svatou trpělivost. Poznat se byl náš osud. Na druhou stranu si ani nedovedete představit, jak musí u nás vypadat konfliktní situace, protože já jsem ve znamení býka a manželka je beran. Oba tvrdohlaví a neústupní. I v tomto případě mě učila umět odpustit, uznat chybu, přijít za druhým a požádat o odpuštění.
Také o vztahu k dětem jsem se od ní musel učit. Byl jsem jedináček a sourozenecké vztahy jsem de facto nepoznal. V dětském domově to byly zase jiné vztahy, spíš kamarádské, než cokoliv jiného.
Neumím si vůbec představit, že bych měl žít s někým jiným nebo že bych ji a své děti měl opustit. Oni jsou pro mě všechno a mám je moc rád.

Co byste chtěl říct závěrem?
Všem bych přál, aby se uměli vnitřně radovat z maličkostí, z hudby, vůně, úsměvu, přírody, z hezkých slov tak, jako se raduji já. A hlavně, aby každý měl šanci si vytvořit krásný život, bez ohledu v jakých poměrech a za jakých podmínek vyrůstal.