Eliška

Eliška je mladá usměvavá slečna. Studuje speciální pedagogiku a přivydělává si jako servírka. Kdo by si jen pomyslel, že jí tatínek zemřel, když jí bylo pět, a o maminku přišla v šestnácti. Rozhodně se ale nelituje a říká, že člověk musí být silný a že je vděčná, protože jsou na tom lidi mnohem hůř…

Sešly jsme se s Eliškou v restauraci, kde o víkendech pracuje. Přinesla mi velký hrnek zázvorového čaje s medem a přisedla si ke stolu. Usmála se a poznamenala něco v tom smyslu, že vlastně neví, co by mi měla o sobě říct. Potom trochu spiklenecky dodala, že o tom, že se rozhodla sdílet svůj příběh v knížce, vlastně v rodině nikdo neví. A tak jsem zapnula diktafon a čekala, co přijde. Od člověka, který nám zprostředkoval kontakt, jsem věděla pouze to, že Eliščin příběh musím slyšet, protože bude dobrým příkladem, jak se s životními překážkami vyrovnat.
"Víte, já vlastně nevím, jestli jsem typický příklad člověka do Vaší knížky," podívala se na mě zpříma svýma velkýma upřímnýma očima. Hlavou mi probleskla myšlenka, že to by mohl být pěkný název: Tak trochu netypický příběh… A měla pravdu.

Oba díly Hejna bílých vran líčí čtenářům osudy dětí, které prošli výchovou v dětském domově, a následně v životě uspěli. Dětský domov Eliška nezažila. Od svých šestnácti let do dospělosti byla oficiálně svěřena do péče babičky. Ale k tomu se dostaneme.
"Vždy tvrdím, že jsou děti, které mají poněkud složitější život než já. Třeba děti v Africe. A i když jsem zažila pár těžkých okamžiků a člověku se mohlo chtít z toho brečet, nikdy jsem neměla potřebu se litovat," otevírá své vyprávění a já z těch pár vět vím, že vedle mě sedí silný člověk s odhodláním a bojovností v srdci.
"Mámě bylo 26 let, když jsem se narodila. Táta byl o 15 let starší než ona. Někdo to může brát jako velký věkový rozdíl, ale jim to vyhovovalo. Když mi bylo 5 let, táta umřel na infarkt. Byl to takový prvotní zlom v mém životě. Pamatuji si, jak pořád o tomhle zdravotním problému mluvil. Muži v jejich rodině umírali "na srdce" a obvykle velmi brzy. Pořád říkal, že až přijde do věku kolem 50 let, tak umře na infarkt, protože jeho otec umřel taky tak. Bylo to smutné, ale nakonec se to opravdu stalo. Takže jsem po tátově smrti žila pouze s mamčou. Což by vlastně ani tak nevadilo, protože takhle žije dost dětí. Mamka si asi dva roky na to našla nového přítele. Po čase se přistěhoval do našeho domu. Našli jsme si k sobě cestu, chová se ke mně dodnes hezky, ale "tati" jsem mu nikdy neříkala.
Z mámina druhého vztahu mám dva brášky. Jednomu je dnes devět let a druhému sedm. Vypadalo to, že můžeme žít jako šťastná rodina, které v podstatě nic nechybí. Ale bylo tu jedno "ale"..."

Přistihla jsem se, že jsem se do Eliščina příběhu tak zaposlouchala, že jí vlastně ani nekladu žádné otázky. Jen nechávám volně plynout proud jejích myšlenek a zaujatě sleduji její vyprávění. Tuším, že za tou pomlkou, kterou za tím jistým "ale" udělala, uslyším něco, z čeho budu mít husí kůži po těle. A měla jsem pravdu. Eliščina tvář posmutněla. Nadechla se a udělala v příběhu pár kroků zpátky. Jako by se chtěla pomyslně rozběhnout a jedním skokem zvládnout to, co následovalo.
"V pěti letech mi tedy táta umřel na infarkt a můj svět vypadal, že se zhroutí. Ale našla jsem půdu pod nohama a byla dost silná, abych se nakonec s tátovou smrtí vyrovnala. To, co jsem zjistila následně, bylo, že máma má schizofrenii. Je to opravdu těžká nemoc. Žijete v bludu a svět kolem vás vám nerozumí. Prožívala šílené stavy. Když mi bylo šestnáct, tak jeden ze svých záchvatů nezvládla a oběsila se. Bylo to strašný. Jen dva týdny po mých narozeninách. Najednou jsem zůstala sama, bez rodičů. Do pěstounské péče mě oficiálně přijala babička, která začala přes týden bydlet v našem domě, kde jsme původně žili, a na víkendy jezdila k sobě, aby se starala i o svůj dům. Zůstal s námi i mamky přítel a oba mí bratři."

Vzmohla jsem se akorát na: "To je mi líto." Co na tohle chcete říct jiného? Jako by mi v tu chvíli z hlavy zmizely všechny otázky, které jsem si promýšlela, když jsem sem jela. Když před pár minutami Eliška mluvila o škole a koníčcích, vypadalo to, že prožila šťastné dětství. Maminka i její přítel se ji snažili vždy ve všem podporovat. Mohla vyzkoušet všechno možné, aby zjistila, co ji skutečně baví. Měla za sebou kroužky výtvarné i sportovní. Nejvíc mě zaujaly aktivity v hasičském družstvu. Možná proto, že se jim věnovala řadu let a je to jen pár měsíců zpátky, co se jejich ženské družstvo v podstatě rozpadlo, protože většina členek odešla postupně na mateřskou dovolenou. Eliška naštěstí pokračovala ve vyprávění sama.
"Dětství jsem měla šťastné, i přestože jsem žila s matkou, která trpěla schizofrenií. Občas to bylo těžké, ale já se snažím pamatovat si jen na ty pěkné věci, které jsem s ní prožila. Ale bývalo to u nás jako na houpačce."

Bezděky se mi vybavil příběh Veroniky z minulého dílu knížky. A protože Veroniku znám dobře, napadla mě jistá paralela. Je to zřejmě osud nejstarších sourozenců v takové situaci, automaticky tak trochu suplují rodiče, kterého ztratili. Jak vidno, ani Eliška tomu neunikla tak docela. Matčin přítel je dnes postarší pán. Je mu dost přes šedesát a kluci jsou na prvním stupni základní školy. Jako táta se o ně stará skvěle. Ale pohlazení a objetí se "mezi chlapy" moc nepěstuje. To přeci je role maminky… Ale co když ta tu není? Ano, a právě to je důležité místo, které teď patří Elišce. Být tu pro kluky, když právě potřebují utěšit, protože se jim stýská.
A tady se nabízela z mého pohledu zcela logická otázka: "Jak se mladý člověk se ztrátou rodičů vlastně vyrovnává?"
"Hodně mi pomohla moje kamarádka ze střední školy. Byla to vlastně taková šílená situace. Její mamka zemřela na rakovinu jen dva dny před mými osudnými narozeninami. Hned jsem si všimla, že je najednou psychicky úplně někde jinde než všichni ostatní. Musela se vyrovnat se ztrátou milované osoby, což nebylo jednoduché. Prožívala jsem to s ní a snažila se jí být oporou, když v tom se stalo něco neuvěřitelného. Pár dní od smrti její mamky jsem přišla do školy já se stejnou věcí: umřela mi máma. Bylo to hrozné. Obě jsme si byly navzájem oporou, a tak jsme to spolu zvládly. Dost nás to stmelilo na dobu celé střední školy."

A co doma? Situace musela být skutečně těžká. Kluci byli ještě dost malí… Navíc se stává, že si člověk smrt někoho blízkého vyčítá, vzpomíná na ten den, kdy ho viděl naposledy a říká si, co mohlo být jinak…
"Teď si myslím, že se se mnou přišla rozloučit. Tu noc, co se zabila, vešla ke mně do pokoje, rozsvítila a něco mi povídala. Já jí ale odbyla se slovy: "Zhasni! Chci spát! Zítra jdu do školy," a ona odešla. Druhý den jsem to už zpátky vzít nemohla a dodnes mě to mrzí. Navíc v době pohřbu došlo ještě k nepěkným slovním potyčkám s dědou… Nechci to rozebírat. Padla ošklivá slova. Ale řekla jsem si, že mám svoji důstojnost a tuhle kapitolu uzavřela."

Život se schizofrenikem je velmi náročný a chce to velké oběti, pokud máte s takto nemocným člověkem žít. Řada rodin tohle břímě neunese. Není proto divu, že i Eliška spojuje smrt své matky s tím, že se k ní širší rodina obrátila zády, protože už nezvládala její stavy. Jediný, kdo při ní stál, byl její přítel.
"Když se spolu seznámili, bylo mi sedm. Velkou část života mě vychovával, dneska se stará o kluky a pomáhá nám s udržením chodu celé domácnosti. Respektuji ho a uznávám. V názorech se přikláním spíše k němu, než k babičce, a jsem moc ráda, že s námi zůstal i po smrti mamky."

Říkám si, jak rychle asi dospěje holka v pubertě, když ze dne na den musí čelit takové situaci. Jak vyplývá z hovoru, přestože Elišku měla v péči babička, bylo třeba, aby mladá slečna začala žít v podstatě obratem hodně samostatně.
"Mám vystudovanou střední školu s maturitou a v současnosti studuji sociálně právní fakultu, obor speciální pedagogika. Přes týden jsem ve škole a o víkendu chodím na brigády, protože už ve své podstatě žiji sama. Stále jsem ale v domě, kde jsem vyrůstala. Výhodou je, že má dvě patra. Ve spodním patře bydlí bráškové se svým tátou a v horním patře jsem si udělala svůj byteček. Své místo má v domě i babička, která mě měla v pěstounské péči."

Čas, který jsme na sebe dnes měly vyhrazený, se pomalu chýlí ke konci. Když tak trochu rekapituluji, co všechno jsem chtěla vědět, vytanou mi na mysli ještě dvě otázky. Ta první možná trochu víc osobní. Nepředpokládala jsem, že bych dostala nějakou šokující odpověď, ale jen tak pro pořádek. Jak to vlastně má Eliška se vztahem k penězům? To, že si chodí přivydělávat, už vím. Ale co s penězi dělá?
"Se mnou je to vlastně hrozně jednoduché. Já jsem v podstatě škrt. To neznamená, že bych si občas něco nekoupila, ale stejně si to druhý den trošičku vyčítám. Stejně tak s dědictvím po mamce… Rodina nemusela mít žádné velké obavy, že bych ho utratila. (smích)."

Eliščin upřímný smích jen podtrhuje to, jak dobře zná své priority a hodnoty. Mám už jen poslední otázku: "Jakou plánujete budoucnost?"
"Chtěla bych pět dětí. Ale chtěla bych je všechny umět dobře uživit a dát jim všechno, co jsem mohla mít já. Kdybych to náhodou nedokázala, budu mít radši jedináčka, který bude mít všechno, než pět dětí, které nebudou mít nic. Ale plány jsou takové, že bych chtěla nejprve kluka, pak holku, dvojčata a jedno dítě bych si chtěla vzít do pěstounské péče. K tomu všemu ale potřebuji někoho po svém boku, kdo by byl ochotný to se mnou celé zvládnout (smích)."
Přiznávám, že příběh, který jsem dnes slyšela, mě ohromil svou hloubkou. Jsem ráda, že existují lidé jako Eliška. Její silná, optimistická povaha a uspořádané postoje a myšlenky jsou obdivuhodné.

Na závěr všem čtenářům vzkázala: "Buďte silní a vydržte. A hlavně se snažte ve svém životě jít pořád dopředu."